Pórovina versus kamenina

(Pórovina versus kamenina aneb která keramika je keramičtější?)

Autor: KArel ŽÍLA

Je až s podivem, že tyto tak kvalitativně rozdílné materiály nejsou dodnes v povědomí jak laické, tak odborné veřejnosti. Mnozí vůbec nerozlišují základní typy keramických střepů a jsou schopni nanejvýš rozpoznat porcelán.

DUBSKÝ A Čínský porcelán

Rozdíly mezi porcelánem a kameninou na straně jedné a pórovinou na straně druhé jsou natolik významné, že se v podstatě jedná o dvě rozdílné kategorie. Dnes jako hlavní rozpoznávací znak slouží nasákavost střepu, která je dokonce dána normou. Pro kameninu pod hranicí 5%, pro pórovinu nad 5% Přitom běžná nasákavost póroviny se pohybuje spíše okolo 10-15%. To samo o sobě však není to hlavní. Mnohem důležitější je tvorba jehlicovitých krystalků mulitu, které vznikají pouze během slinování materiálu. Jde vlastně o závěrečnou přeměnu kaolinitu (Al203. 2Si02. 2H20), jako základní složky všech plastických surovin. V mulitu (asi 3 Al203. 2 Si02) nabývá vrchu kysličník hlinitý (Al203), tedy nejžáruvzdornější složka keramických hmot. A právě podíl mulitu ve střepu určuje jeho kvalitu. Ve většině hmot se vytváří až v teplotách dosahovaných nad 1150 °C. To je právě teplota na kterou se pórovinové jíly většinou už nepálí a kde naopak začíná hraníce výpalu kameniny. Pórovina je nepochybně daleko starší.

Dalo by se říci, že veškerá pravěká keramická tvorba rovněž spadá do této kategorie. Za hlavní a zároveň kvalitnější zástupce lze označit: majoliku, fajáns a bělninu. Zatímco majolika a fajáns má stejný charakter a místo vzniku, bělnina stojí na poněkud jiných základech. Za pravlast majoliky a fajánse se považuje starověká Mezopotámie. Právě zde zřejmě poprvé použili staří babylonští a asyrští hrnčíři techniku glazování téměř v té podobě, jak ji známe dnes. První pokusy spadají do období 2000 let př. n. I. Experimenty vyústily v objev použitelné olovnaté glazury. Spolehlivé důkazy byly objeveny poblíž Seluci (Tall' Unar) na řece Tigris. Pocházejí asi z 1. tis. př. n. I. Ukázky použití můžeme vidět na dochovaných památkách, jako je pověstná Ištařina brána (okolo 600 př. n. I.), zrekonstruovaná v muzeu Pergamon v Berlíně, nebo Sargonův palác (722-705 př. n. I.) poblíž Mosulu v dnešním Iráku. Tyto stavby jsou obloženy glazovanými majolikovými obkladačkami. Rozvoj tohoto odvětví pak pokračuje až do pozdního středověku. Nová technologie se šířila po obchodních cestách (Čína), i muslimskými výboji (Pyrenejský poloostrov). Tady zřejmě dochází k onomu rozdělení názvů. I když v obou případech jde o barevný (převážně načervenalý) střep, opatřený většinou krycí olovnatocíničitou glazurou, kde olovo slouží jako účinné tavivo a cín pak zakaluje glazuru na bílo. Olovo bylo nejčastěji vnášeno do glazury prostřednictvím síranu olovnatého (PbS +tzv. galena). Pro vytvoření barevného dekoru se uplatnily obě techniky, tedy nad glazuru i pod glazuru. Nejčastěji používané barvy jsou hnědá (mangan), modrá (kobalt), žlutá (antimon) a zelená (měd'). Pojmenování majolika je odvozeno od jména ostrova Mallorka, ležícího ve středomoří poblíž španělských břehů. Od 8. století je toto území stejně jako většina Pyrenejského poloostrova v přímém vlivu muslimských dobyvatelů tzv. Maurů. Mallorka se stává jednak střediskem výroby majolikového zboží a obchodní základnou, odkud se dostává do dalších částí Evropy.

Fajáns vychází z názvu dalšího města, nacházejícího se tentokrát na území dnešní Itálie. Je to Faenza, dodnes středisko keramické výroby a sídlo známé keramické školy. Správně tedy pod pojem majolika řadíme pórovinové zboží s barevným střepem opatřeným olovnatocíničitou glazurou, vyrobené v arabských dílnách nebo hrnčírnách založených muslimskými dobyvateli. Dekorace je velmi bohatá na geometrický a rostlinný dekor, specifické je dekorování nápisy. Jsou sestaveny ze zvláštního typu písma (Nišápur - Írán asi 10. stol.), zřídka se vyskytuje vyobrazení lidských postav, které bylo zapovězeno z náboženského hlediska. Vrcholem majolikové

techniky je listrová malba. Použití mědi a následný redukční výpal pak za podmínky zvládnutí celého technologického procesu vedlo k vytvoření toho nejlepšího, co bylo na tomto poli vytvořeno. Technika listrové malby se rozšiřuje už od 12. století. Nejvýznačnější střediska výroby jsou v íránském Kašánu, syrském Damašku, lznik v Turecku a Malaga ve Španělsku. Pod pojem fajáns řadíme téměř veškeré zboží stejného charakteru jako majolika, vzniklé ve zbylé části Evropy převážně pod vlivem italské renesance. V Itálii byli jejími nejvýznačnějšími představiteli členové florentské rodiny della Robia, kteří tvořili převážně sochařská díla. Ve Francii pak Bernard Palissy a dílny v Nevers, v Holandsku Delfty.

Fajáns právě naopak od majoliky překypuje lidskými postavami a žánrovými výjevy. Významná je bezesporu figurální výzdoba začleněná do architektury. Na naše území tuto techniku přinesli hábáni, náboženská sekta pronásledovaná v přísně katolických zemích (Německo). Díky náboženské toleranci za doby panování císaře Rudolfa II. (1550 -1611) našla útočiště převážně na jižní Moravě a jihozápadním Slovensku. Řemeslnou zručností výrazně převyšovali domácí řemeslníky produkující převážně neglazováné zboží nízké kvality.

MAjolika:

Bělnina vznikla jako pokus alespoň napodobit porcelán. Už od doby, kdy cestovatel Marco Polo podal informace o tom, že porcelán je vlastně keramický střep, dochází k pokusům o přiblížení se tomuto vzácnému zboží. Absence kvalitních pecí a neznalost pálení na vysoké teploty, končilo v nejlepším případě dosažením bílého střepu a napodobením barevného dekoru. Jako jeden z nejzdařilejších výsledků se jeví právě bělninové zboží. Pro dosažení bílého střepu se vybíraly nejčistší pórovinové jíly. Zvýšení bělosti se dosahovalo přídavkem plavené křídy (CaCO3). Bílá olovnatocíničitá glazura je nejčastěji opatřena modrým (kobaltovým) vzorem, snažícím se o co nejvěrnější napodobení čínských vzorů. Kamenina společně s porcelánem leží na opačném pólu keramického žebříčku. Spojuje v sobě to nejlepší, co lze od keramiky očekávat: tvrdý odolný střep nepropouštějící kapaliny i když není opatřen glazurou, odolávající kyselinám a držící teplotu. Pravlastí kameniny je s největší pravděpodobností Čína, přestože některé prameny se zmiňuji o Indii. Každopádně se toto zboží objevuje za dynastie Shang (1550 - 1025 př. n. I.), ale pravděpodobně původ je ještě starší. Pro její vznik byly důležité dvě věci: dostatek vhodných surovin, a na tehdejší dobu výjimečné konstrukce pecí, umožňující výpal nad 1200 °C. Navíc kameninu lze opatřit daleko kvalitnějšími glazurami (živcové, popelové, zemité apod.), nanášenými v tenčí vrstvě. Tím došlo k daleko lepšímu propojení glazury a střepu díky tvorbě tzv. mezivrstvy, která se u póroviny téměř nevyskytuje

(výjimka - tvrdá živcová pórovina). Zdokonalení výroby kameniny vedlo v 7. století př.n.l. k vývoji tzv. protoporcelánu, tedy přímého předchůdce dnešní porcelánové transparentní hmoty (od 7. století). Významným rozdílem mezi pórovinovými a kameninovými jíly je obsah taviv v surovině, který určuje vhodnost materiálu pro vysoký výpal. Stěžejní je vápenec (CaCO3). Začíná při teplotě nad 900 °C velmi účinně natavovat hmotu, takže neumožňuje výpal na vysoké teploty. Navíc výrazně zkracuje interval, kdy hmota sline, což je v běžných provozních pecích téměř nemožné uhlídat. Do Evropy kamenina přichází až v 15. století (Porýní), tedy se zpožděním bezmála tři tisíce let. Právě v Německu se také objevuje ve spojitosti s kameninou solná glazura, dodnes nejkvalitnější známý povrch. Tento kvalitativní posun byl umožněn vznikem nového typu pece, dodnes známého jako kaselská. Tyto pece přetrvávají vzácně až do dnešní doby. Překvapující je, že i v dnešní době zabírá podíl pórovinových výrobků na trhu tak vysoké procento. Svědčí to o neinformovanosti spotřebitele, který mnohdy za téměř stejnou cenu dostává mnohonásobně nižší kvalitu. Pórovinové zboží opatřené zářivě barevnými glazurami tak degraduje nesporně hodnotnější kameninu, která se pyšní spíše zemitými tóny barev. Barevná škála je z důvodu vysokých teplot značně omezena a není tudíž měřítkem schopnosti tvůrce. Teoreticky vzato, v nabídce pórovinového zboží by měly zůstat už jen dvě kategorie: tradiční tvorba, jako například habánská fajáns, a stavební keramika. Ostatní se už jeví jako značný anachronismus nebo technologická ignorance.

Vranovská kamenina a anglická inspirace...

Karel Žíla Foto: VPM v Praze





Artkeramika internetový obchod
Nový komentář
Zpracovávám...

Odesláním komentáře souhlasíte s pravidly diskuze.

Viktor Goliáš
16. 11. 2016 22:46:51

Ale chlapci, takové ostré odsudky... Spíše souhlasím s Petrem Tomsem že keramika je pěkná jako celek a má různé subobory a zákoutí kde si každý může najít to svoje.
Navíc pevnost kameniny je výhodou jen z jednoho pohledu. Výrobce nemůže mít o moc vyšší ceny než výrobce fajánse; neprodal by. Ale protopí i gatě.
S prodejem je naopak v nevýhodě. Zatímco kamenina zákazníkovi vydrží a příští rok výrobce maximálně pěkně pozdraví a řekne že mu hrnek dobře slouží tak zákazník co si koupil fajáns ho nejspíše "ťukne" a za rok stojí u stánku aby si koupil nový podobný, protože se do hrnku mezitím zamiloval a ranní kakao nebude přece pít z jiného. Tenhle "fajánsový spotřební kolotoč" už dobře znám z vlastní rodiny :-)
Spíše si myslím že kamenina je pro informované specialisty kteří dobře ví co kupují. Takových je ale minorita... Přál bych Vám aby nebyla. Přece jen to je ale spotřební zboží a to by se mělo točit. Kamenina jde svojí odolností částečně proti tomu.

macek@artkeramika.cz
16. 11. 2016 22:48:00

Z ekonomického hlediska máš zajisté pravdu. Ovšem myslím, že nejde o to určovat co je pro koho lepší, ale o to, že zákazník a bohužel ani mnohý keramik netuší onen rozdíl a dost často bývá dezinformován. A o tom, že tu trošku pokulhává povědomí o tom, co keramika vše obnáší. O tom, že na nějaké věci je to či ono vhodnější. A má opodstatněně jinou kvalitu i nárok na cenu. V každém oboru musí fungovat osvěta i reklama. A ta je v oblasti kameniny velmi malá. Estetika je už další téma...

Karel Žíla
23. 11. 2016 13:28:18

Děkuji za lichotku ale vzhldem k tomu, že mi je přes padesát, určitě už nejsem chlapec. Článek vyšel už před více jak deseti lety v technologické rubrice, takže neřeší estetiku ani použití, hlavně srovnává vlastnosti nejběžnějších keramických střepů. Byl bych velmi vděčný kdyby pan Goliáš udal pár příkladů,kdy je pevnost keramického střepu nevýhodou. Neboť jsem se s tímto pohledem za celou svou existenci nikdy nesetkal, věřím, že i ostatní kolegové vysoce ocení tento neotřelý pohled na věc. Vzhledem k níže uvedenému popisu bych typoval, že zákazník musí být nadšen z toho ,když si může každý rok koupit nový pórovinový hrnek, zatímco u kameninového by se musel desítky let otravovat s tím samým. Přeloženo pro techniky, čím spolehlivější motor, tím horší. Je přece tak skvělé utrácet snadno vydělané peníze za stále nové a nové nekvalitní věci. Co se "protopených gatí" týká, pokud s tím mají kolegové problém, doporučil bych přejít na "výpal" koblih. Teploty se zde pohybují do příjemných 250 stupňů. No a vážení kolegové, není zarážející , kolik má dálný východ a naši západní sousedé informovaných specialistů ?

macek@artkeramika.cz
16. 11. 2016 09:44:00

Nemám to přejmenovat na "V zemi ignorantů ? "
No naštěstí vím, že je u nás stále dost autorů, co dělají kvalitní zboží. Jestli tu spíše nechybí potentní obchodníci ? Nebo že by něco chybělo samotným hrnčířům?
Rozhodně bychom všichni měli na zviditelnění makat. Díky za takovéto příspěvky.
Díky za sdílení. Díky Karlovi....

ARTkeramika Tomáš Macek Eshop
Artkeramika internetový obchod