NÁDOBA HLÍNĚNÁ, NEJKULAŤOULINKATĚJŠÍ KULIČKA - keramika

Ranní přemítání o formě a tvaru

NÁDOBA HLÍNĚNÁ, NEJKULA«OULINKATĚJŠÍ KULIČKA - keramika

®ádná nádoba nevznikne jen tak, zničehožnic, pro nic za nic, leč pro svůj předpoklad. Každá nádoba je totiž žádaná pro svou potřebu a ceněna pro svůj obsah.

Starý mistr Lao-c´, legendární čínský myslitel a otec „tajemného učení“ - taoismu, poznamenává do textu o „Cestě a ctnosti“ - Tao te ťing:

…Hrnčíř roztáčí kruh; hlína se hněte a tvoří se nádoby, avšak teprve to „nic“, které je v nich ponecháno, přivodí použitelnost nádob…

…Tak v tom, co tu jest, spočívá užívání věcí, a v tom, co tu není, je jejich účel a smysl.

Jinými slovy; jestliže je tedy „existence“ věcí prospěšná, pak je to právě vhodnost „ne - existence“ při nich a uvnitř nich, která je činí užitečnými.

Nikoli však prázdnota, to plnost dává nádobě její tvar. Plnost je účel-cíl. Účel proto dává nádobě smysl.

To co “jest“, nemůže být podmíněno tím, co „není“, jak by se třeba i někdy mohlo zdát. Co se zdá, „je zdání“. Co není, však může být! Plnost ovšem předchází tvar podobně jako i „slepice své vejce“.

…Nejlépe bude začít pozorováním vln na hladině rybníka. Anebo písečných čeřin,

Voda nemá formu, ale obsáhne přitom mnoho tvarů. Nejvyšší řád je vždy v pohybu.

Dobře použitelná nádoba nezůstane jistě nikdy dlouho prázdná, zatímco nádoba nepoužitelná nebude už více ke svému účelu naplněna. U jedné je „prázdnota“ výzvou k naplnění. U té druhé pouhou vyprázdněnou formou, černou dírou.

Slouží-li nádoba dobře svému účelu, je proto ceněný také její tvar. Tvar je tedy mnohem víc nežli jen forma! Tvar je „podstatou věci“. Mnohé se v něm dovršuje.

Dobrý tvar je doslova smyslu-plný.

Co by to bylo za pohár, kdyby nesloužil svému účelu? Ach, co by to bylo za pohár?

Když se nějaká hliněná nádoba rozbije, říkají japonští hrnčíři, že „nádoba došla svého naplnění“. U nás v takovém případě říkáme, že „střepy znamenají štěstí“ a dodnes o svatbách, před novomanželi na znamení, třískáme o zem starými talíři.

Neboť v Bibli Bůh, Stvořitel nebe i země, praví:

Dobrý tvar je nanejvýš odrazem slávy hrnčířovy, otiskem jeho ruky, je jeho značkou a dělá mu bezpochyby dobré jméno.

Tak je také v podobě každé jedné hlíněné nádoby zjeveno „vše“, viditelné i neviditelné.

Pro svoji symbolickou hloubku obsažnosti vstupuje ikona hlíněné nádoby a fascinující obraz pracujícího hrnčíře do galerie lidské představivosti už kdesi „na počátku“ v časech mýtů a v lapidáriu dějin myšlení tak stojí odnepaměti modelem.

Zahlédnout hrnčíře při práci znamená vstoupit do děje. Uhasit žízeň ze džbánku, spokojit se. Zamést hliněné střepy „zpět“ do pole pak nový začátek.

Spolu s prvními nádobami vytvořenými z hlíny člověk objevuje „nový rozměr“ a „věci“ dostávají rychlý spád. Země se otáčí, nachází svůj střed a uspořádává se v kruhu. Mění se doposud zaběhaný řád. Svět se zhlédl v ideálu koule. Na pozadí noci a dne nyní září tvář slunce o trochu více, a miska měsíce dorůstá plnosti zásobnice…

Uchopit a zformovat - vymezit a obsáhnout prostor; „nechat vyrůst“ o své vlastní vůli, pod vlastníma rukama a přímo před očima z beztvaré hmoty ušlechtilý tvar zdá se být skutečně „nadpřirozené dílo“, rovnající se zázraku. V podobě hlíněné nádoby se tak doslova „nebesa snoubí se zemí“. Nadešel čas vnitřní i vnější transformace.

V prastarém egyptském mýtu, na pokyn „Neviditelného boha“ - Amon-Rea roztáčí svůj kruh nebeský hrnčíř s beraní hlavou „Tvůrce“ - Chnum. A dochované egyptské hyeroglify - „písmo bohů“ - k nám dodnes hovoří přímou a srozumitelnou řečí. Piktogram „baňaté nádoby“ označuje „věci vnitřní“. „Džbán“ má význam „sjednocení - celistvosti, jednotnosti - celku“. Prostý znak „misky“ pak míru obsažnosti; znamená „všechno - všehomíro“, představuje společenské postavení „pána“ a podkládá se v kaligramech pod znaky moci. ®ena je „miska s ouškem“…

Příběh hrnčíře a hrnčířské hlíny odvíjí se jako nitka z červeného klubka takřka od Adama - hlináka, zemáka, pozemšťana. Vine se biblickou krajinou starověké Mezopotámie, oblastí celého „Úrodného půlměsíce“, nakonec ale překračuje jeho hranice a míří dále…, šíří se všemi směry… V kruzích, či spíše ve spirále obepíná celou zeměkouli. A míří dobře, jistě, neomylně, na cíl, „na střed“. A střed je přeci všude…

I z hlediska dané pozice „srdce Čech“, při jeho západním okraji, z hrnčírny pod Džbánem v obci Mutějovice, okrese Rakovník, kde tento text pomalu vzniká, nebude, myslím, od věci připomenout třeba také značku proslulých rakovnických keramických závodů RAKO, tzv. „Šamotky“ (továrny na šamotové zboží založené v roce 1883 Vladimírem Wondráčkem). Ta v sobě totiž ukrývá stejné poselství, když do svého loga přejala část původního reliéfu kamenné desky, zachycující asyrského krále Aššurnasirpala II., obětujícího bohům právě v hlíněné misce. Malá keramická miska s modrou kobaltovou glazurou, kterou král drží v ruce, se tehdy nazývala „Rako“.

O tisíce let později vidí i Lao-c´ v plnosti všech souvislostí „svět jako posvátnou nádobu“ a v Číně, v „Zemi středu“ můžeme dodnes taktéž číst kaligrafické znaky opisující původní tvary a významy hlíněných džbánů.

V hliněném džbánu jsou údolí i borovicové hory, a ten, kdo ta údolí, borovice a hory stvořil.

Vyznává se ve svých verších středověký indický mystik a básník Kabír:

Všech sedm moří je uvnitř i stamiliony hvězd, kyselina kterou se zkouší zlato je tam a také zlatník. A hudba strun jichž se nikdo nedotýká a pramen vody. Chceš-li znát pravdu, řeknu ti jí, příteli, poslouchej… Bůh, kterého miluji, je uvnitř .

Nakonec i samotné české slovo „džbán“ nese si s sebou své poselství, když doposud jeví příbuznost se sluncem, jehož staroindický název je „bhán“. Přidáme-li totiž praslovanskou předponu iž-, kterou dodnes zná nejenom Litevština, ale i ruština a srbochorvatština, a která později otřením samohlásky přešla v pouhé ž-, pochopíme, že tu jde o tvorbu slovanskou. ®bán (iž-ban) značí nádobu baňatou, vlastně z-baňatělou. Ve staré češtině říkalo se “čbán“ a ve staré bulharštině a staré ruštině též „čvan“. Srovnáme-li to třeba i s čínským „čchuan“, což značí člun, loďku, údolí, vidíme, že tu jde právě o tvary naznačující jistou baňatost, nadutost, vydutost. Sem náleží i ruské „čvan“ = konev, nafoukaný, nadutý člověk; čínské „wan“ = miska, ale také třeba slovinské „bunka“ = puchýř; a litevské „pampiti, bambti“ = nafukovati. Ruské „banja; baňka“ znamená ale i zřídlo, pramen, teplici, tedy studánku a lázeň zároveň. Vypadá to, že ani plná „vana“ horké vody u nás doma nebude daleko od věci…

Spolu s buddhizmem přichází v druhé polovině prvního tisíciletí po Kristu z Číny do Japonska - „Země vycházejícího slunce“ poprvé i nový nápoj, čaj, a spolu s ním postupně také čajové náčiní a keramika. Bez misky se pití čaje rozhodně neobejde, a je na ni proto kladen výjimečný důraz. Zprvu jsou oblíbeny především misky s „tajnou“ nazelenalou glazurovou polevou „čching“, připomínající „ušlechtilé“ kameny nefrit a jadeit, pojmenované jako „zeleň vzdálených vrcholků hor“, později na západě známé jako „seladony“ podle barvy kostýmu jedné ze známých divadelních postav. Ty totiž svým střízlivým, hlubokým a klidným charakterem nejvíce vyhovovaly právě meditativnímu postoji, později už masivně rozšířeného „čchanového“ buddhizmu hluboce ovlivněného taoismem.

Také tmavé, často až černé, kovově vyhlížející misky nazývané „tenmoku“ jsou velice ceněné. Především pak ty s hnědou, temně žíhanou glazurou podobající se „zaječí srsti“ a s duhově proměnlivou polevou „olejových skvrn“. Pocházejí z hrnčířských dílen v údolí pod horou «ien mu - „Boží oko“, a čchanoví mniši je s sebou přinášejí do vlasti ze studijních cest.

Okouzlení vlivy a předměty importovanými z Číny během staletí opadá, ale čajové semínko zapustilo hluboké kořeny a „čchan (japonsky „zen“) už v zemi natrvalo zůstává. Svou roli tu sice ještě sehraje i prostá korejská miska na rýži z Ido s glazurou kairagi - „žraločí kůže“, která Japonce zcela poblázní. Avšak jak pomalu, ale jistě zraje ryze japonská „Cesta čaje“, formuje se také japonský čajový rituál Chanoju - „horká voda na čaj“ a s ním se vyvíjí i čajové nádobí. Vznikají skvostné, nyní už skutečně „japonské čajové misky“ (cha-wany, čavany) často s velmi „rafinovanými“, přirozeně přírodně působivými povrchy jako například sněhobílá živcová glazura shino, nezřídka propíjená zemitými červenohnědými skvrnami, připomínající rozbředlou hlínu a tající sníh. Tvarově nejsou čavany symetrické, neboť ani v přírodě není žádná trvalá rovnováha.

jak výstižně píše z dlouhé chvíle básník Ašikaga, a chtít vždy všechno udržovat dokonalé a v pořádku je znakem nemotorných lidí…

Zcela ojedinělou, doposud nevídanou technologií se ovšem koncem šestnáctého století rodí první „raku cha-wan“, miska označená později císařskou pečetí „Raku“ což se překládá jako „radost, štěstí, potěšení“. Prostorná miska pro šlehání práškového zeleného čaje, vytvořená rukama mimo hrnčířský kruh, je opatřena polevou ze vzácného říčního živcového kamene kamo; přináší s sebou nejen mimořádné potěšení, ale i vrchol japonské čajové keramiky.

Čajový obřad je dodnes živým kulturním bohatstvím japonské společnosti, k jehož nejvýznamnějším symbolům patří právě hliněná čajová miska. Mluví-li se pak někdy rezervovaně o „kultu čaje“ či o „kultu čajové misky“, je třeba při tom míti na paměti, že v její podobě je uloženo takřka „všechno“, bezmála celé jmění, převzácný poklad poznaných hodnot předků - „umění žít“ - vykoupený doslova „vlastní krví“ čajových mistrů.

Tady se bezpochyby nalézá i důvod, proč jsou právě „obyčejné hlíněné misky“ - čavany - už odedávna ceněným sběratelským materiálem vzbuzujícím opakovaný zájem, a to nejenom v Japonsku, ale po celém světě.

V rukách držím misku čaje. V jeho zelené barvě se ukrývá veškerá příroda. Když zavřu oči nacházím ve svém srdci zelené hory a čistou vodu…,

vypráví čajový mistr Sóšicu Sen XV „těm, kdo půjdou po Cestě čaje…“ , a jedním dechem dodává:

Nejkrásnějším prožitkem je splynutí hostitele a hosta v jedno na tomto setkání srdcí, na němž se dělí o misku čaje.

Vlastníma rukama přineste dřevo a vodu, vodu ohřejte a udělejte čaj. Nejprve jej nabídněte Buddhovi, pak ostatním a nakonec se napijte i vy. Uspořádejte květiny a zapalte kadidlo.

Tak zní z úst velkého čajového mistra Sen Rikjúa pravidlo Cesty čaje, cesty následování Buddhova příkladu vedoucí k osvícení, k satori. Kaligrafický znak pro satori se skládá ze dvou částí: ze „srdce“ a „vlastního já“.

Osvícení tedy znamená „poznat své srdce“. Čajová miska v ruce pak, „mít srdce na dlani“.

Miska je jenom půl plánu, a přesto ji shledáváme celou. Neschází jí nic z toho, co dělá nádobu nádobou svrchovanou.

Avšak už její tvar vyjadřuje zjevnou polaritu. Zvláště představíme-li si ji ideálně jako půl koule.

Je-li zcela naplněna, pak ovšem tvoří sama v sobě dokonalý celek, nic neschází, nic nepřebývá. Je tedy sama svou mírou vrchovatou.

Přitom je její postoj nanejvýše vstřícný. Otevírá se stejnou měrou k přijímání, jako se sama sebou nabízí k rozdávání.

„Stejná je ale levá i pravá miska vah“. A jenom jedna je hladina ve spojených nádobách.

Je zřejmé, že mezi všemi nádobami výrazně vystupují „miska a džbán“ jako dva klíčové archetypy.

Oba dva prameny se tu však sbíhají v jednom…

A tak to, vemkoncem, vidím za jisté i já - hrnčíř, Ano, „Svět je posvátná nádoba“!

Svět je ta nejkulaťoulinkatější kulička… A žádná nádoba přece nevznikne jen tak…

NÁDOBA HLÍNĚNÁ, NEJKULA«OULINKATĚJŠÍ KULIČKA - keramika
NÁDOBA HLÍNĚNÁ, NEJKULA«OULINKATĚJŠÍ KULIČKA - keramika
NÁDOBA HLÍNĚNÁ, NEJKULA«OULINKATĚJŠÍ KULIČKA - keramika
NÁDOBA HLÍNĚNÁ, NEJKULA«OULINKATĚJŠÍ KULIČKA - keramika

Použitá literatura:

Konfucius: Rčení, zlomek VI/24

Henri Michaux: Idéogrammes en Chine, 1971

Ljuba Hornov-Karpatějev: Džbán a jeho mythy, B. Widimský, Plzeň 1941

Pierre de Lasenic: Egyptské hieroglyfy a jejich filosofie, Universalia, Praha 1935

Cecilia Lindqvistová: Říše čínských znaků, Lidové noviny 2010

Ladislav Hanzlíček: Příspěvek k dějinám Rako, Rakovník 1942, nově 2003

Kabír Gustav Weis: Keramika umění z hlíny, Grada, Praha 2007

Sóšicu Sen XV: Cesta čaje, mysl čaje, Pragma, Praha 1991

Bible, Zjevené Janovo 21;5, Ekumenická rada církví v ČSSR,

Podle ekumenického vydání z roku 1985

Čajová zastavení, Česko-čínská společnost, Praha 1998

Čínská keramika, Národní galerie, Praha 1994

Tao te ťing (překlad Berta Krebsová), DharmaGaia 2003; též z překladu Oldřicha Krále





Artkeramika internetový obchod
Nový komentář
Zpracovávám...

Odesláním komentáře souhlasíte s pravidly diskuze.

Diskuse je zatím prázdná.
ARTkeramika Tomáš Macek Eshop
Artkeramika internetový obchod