Aktuality

13. 10. 2017

anagama

Kdo by se chtěl přičinit při stavbě cca 7 m3  anagamy, tak má možnost o víkendu 14-15.10.2017 u Petra Schandla

6. 6. 2017

Zaměstnání keramikem

Zaměstnání keramikem

"Hledám místo sebe osobu na místo...

Bůh keramiky

Egyptská pasta v keramice

Technologie

Karel Žila

Egyptská pasta

Egyptská pasta, někdy také nazývaná „egyptská fajáns", je pravděpodobně nejstarší glazurou, která se v historii objevila. Jak název napovídá, je objevem národa, který dal světu mnoho podobných velkých vynálezů. Asi těžko bychom našli nějaký obor či řemeslo, kde staří Egypťané nezanechali alespoň nějakou stopu.

Nejstarším dochovaným fragmentem je střep se jménem krále Menea zhruba ze 3. tis př. n. I. Stopy původu však vedou do mnohem starších dob. Kultura v okolí Badari na horním toku Nilu měla zřejmě na svědomí potažení perel řezaných ze steatitu modrozelenou glazurou. Zřejmě šlo o pokus imitovat různé polodrahokamy. Počátky kultury „Badari" odborníci datují už do 5. tis. př. n. I. Proto se občas v literatuře datují počátky výroby egyptské pasty už sem. Poněkud obtížnější postup při výrobě má za následek, že předměty vyráběné touto technikou jsou drobnější. Původní technika totiž neodpovídá dnešnímu způsobu glazování, jak jej známe. Proto i onen netradiční název „pasta". Jde totiž o kompletní složení celé hmoty, která má vlastně samoglazovací efekt. Důležitý je dostatečný obsah rozpustných alkalických solí ve hmotě, z které je výrobek vytvořen. Nezbytností je rovněž dostatečné množství SiO2 (tedy křemičitého písku), bez něhož se pochopitelně žádná glazura neobejde. Při sušení výrobku alkalické soli vzlínají na povrch výrobku a za dostatečného žáru pak dokáží natavit křemičitý písek a vytvořit tak sklovitý povrch.

K objevu této možnosti získání glazovaného povrchu došlo zřejmě z části náhodně, když starověký hrnčíř použil k získání hmoty pro vytváření písek ležící kdesi ve vydatném ložisku sody (Na CO3), která se samozřejmě v těchto pouštních lokalitách objevuje.

Pokud jde o počet, předměty vyrobené touto technikou jsou samozřejmě vzácností. Vždy šlo bezvýhradně o luxusní zboží. Přitom výrobky jsou tvarově velmi jednoduché a drobné. Mezi nejznámější patří pověstný hroch v nádherné modrozelené tyrkysové barvě. Barva byla dána příměsí tehdy nejznámějšího kovu, jímž byla měď (Cu). Ta je samozřejmě za běžného stavu v oxidaci zelená, avšak v neřízené spíše redukční atmosféře za působení značného množství sodíku (Na) dostává onen nezaměnitelný tyrkysový odstín. Tyto drobné amulety a votivní předměty patří k nejstarším výrobkům opatřeným glazurou.

Vývoj pochopitelně neustrnul v této fázi. Na výrobky z pozdějších období již byla sklovina nanášena klasickým způsobem, avšak přilnavost glazury na povrch hliněných výrobků byla tak špatná, že bylo nutno postupovat podobně jako u nanášení emailu do předem vyškrabaných vzorů. Z období 1. dynastie se dochovaly kachle pravděpodobně imitující závěsy. Soudí se tak dle příčných a podélných rýh a pásků. Takové se našly v pohřebišti u Sakkary. K nejpůsobivějším pak patří reliéfní kachle v palácích Amarny a v palácích Ramesse II. a III. Ty už byly vybarveny jasnými barvami. Zde už však šlo zřejmě o inspiraci babylonskými stavbami.

Základ celé směsi tvoří okolo 60 % neplastických složek, sodná taviva pak téměř 20%, původně samozřejmě v rozpustné formě. Svou roli sehrál i podíl vápenatých sloučenin. Téplota výpalu zřejmě nepřekračovala 900°C. Barva nebo odstíny byly často velmi rozdílné, neboť množství a složení jednotlivých přírodních složek kolísalo. Navíc atmosféra výpalu byla jistě velmi nahodilá. Vedle složek mědi se na zabarvení podílel rovněž mangan a zřejmě i antimon a cín.

V Egyptě a Mezopotámii byla rozvíjena výroba glazovaných výrobků již 4 000 let př. n. l.; nejstarší známé hliněné glazované (fajánsové) nádobí na světě pochází z Egypta, z období 3300 př. n. l.   Keramika - „Egyptská fajáns“ často také zvaná egyptská pasta, která se používala pro vytvoření modrého nebo zeleného lemování, se získávala z přirozeně se vyskytujícího kamene, uhličitanu sodného. Ten obsahoval rozpustný sodík a po vysušení předmětu zanechal tenkou vrstvu křemene, který vytvořil glazurovaný povrch. Kolem roku 1600 př. n. l. se glazurování dále rozvíjelo až po zdobení nádob, sošek a dlaždic.





Artkeramika internetový obchod
Nový komentář
Zpracovávám...

Odesláním komentáře souhlasíte s pravidly diskuze.

Arnold Hobbs
17. 03. 2017 17:14:50
Im glad I finally signed up

Every weekend i used to pay a quick visit this web page, for the reason that i wish for enjoyment, as this this site conations really good funny stuff too.

Viktor Goliáš
02. 01. 2017 19:40:46

Zajímavé, ještě nějaké recepty pro nadšené experimentátory by to chtělo. Třeba zde:
www.potters.org/subject02765.htm
nebo zde:
http://ceramicartsdaily.org/wp-content/uploads/2010/06/egyptianpaste.pdf
Je vidět že se složení může pohybovat v celkem širokých mezích i výpal v docela různých teplotách dle podílu sodných taviv. Tak tvořte :-)

macek@artkeramika.cz
03. 01. 2017 09:39:00

ŽE BY další společné experimenty? Škoda jen , že ti češi nejsou tak sdílní jako ti anglicky mluvící....
Každopádně i Shina glazury mají podobné znaky ve svém chování, když se odstaví na dlouhou dobu naglazované, tak se ta z´vzdušná oxidace také na výsledku projeví...

Helena Stiessová
02. 02. 2017 21:02:05

Moc zajímavé, zrovna minulý týden jsem viděla dokument o egyptském umění a o figurkách šabti/vešebtů, dokonce tam archeolog a keramik Zahed Taj-Eddin ukazoval celý postup výroby a honem jsem hledala, co vlastně je :) Díky za článek.

ARTkeramika Tomáš Macek Eshop
Artkeramika internetový obchod