Řemeslo má zlaté dno

J. Duchek (4.2.2009)

Řemeslo má zlaté dno no...

Krátce po tom co jsme se nastěhovali do svého nového domova, na starý návesní statek do Mutějovic, zazvonil u vrat kominík. Nikdo ho nevolal. Kde se vzal tu se vzal. Byl prostě tu. Černý kudrnatý chlap. Kdybych nevěděl, že čertové bývají za myslivce, skoro by mě to polekalo. Je přeci třeba zkontrolovat komíny, tah! To jen, aby nebyla nějaká mejlka. Žádnej strach pane! Nic nevadilo, že do komínů se už léta netopilo. Žádná koule, žádná štětka, jen černý stejnokroj s bílou čepičkou. No, prosím tedy. Kominík dlouze pohlédl vzhůru nad střechu a jakoby se zasnil. Nějakou chvilku to trvalo. Pak vystoupal domem po schodišti na půdu, otevřel komínová dvířka velkého centrálního komína a krátce nakoukl dovnitř. Na to dvířka opět zavřel a hlasitě zatleskal. Sám sobě, demonstrativně oprášil čisté ruce. Vše v pořádku. Bývalá paní domu si svého hospodářství jak se patří hleděla, vypadá to. Dále už nenásledovalo nic. Jen se mi u vrat pěkně uklonil a nastavil dlaň. Padesát korun. Cena za takový výkon. Zdvořile poděkoval a odkráčel směrem ke zdejší hospodě. Když jsme pak po letech sháněli kominíka, aby nám vyčistil zasazené komíny, bylo to zdlouhavé pátrání, nelehké vyjednávání. Zapeklitá věc.

Nakonec kominík přijel, asi jen proto, aby nám oznámil, že přeci na komín nepoleze. Sto padesát korun!

Jenom tak mávnul rukou na pozdrav a za jeho novým, nablýskaným stříbrným vozem se jen zaprášilo. Byl to už jiný černý chlap. Možná nám něco v tom životaběhu, v tom fofru uniklo.

Jo. Asi jo.

Možná jsou kominíci dnes už jenom pro štěstí. Čistí černí sekáči, frajeři „až na půdu“. Sáhněte si! Pane, kupte si štěstíčko! Vypadá to opravdu, jako sázka do loterie, sehnat kominíka, aby nám vymetl komín. A možná je to jen takový zlý sen. Nezdá se vám? Mně asi ano. Zdá se.

Žádný další kominík k nám do domu už nikdy potom nepřišel. „Nouze prý naučila Dalibora housti“, hrát na housle, ve vězení. Hm, něco na tom možná bude. Mě totiž ona naučila vymetat komíny. A ještě i řadu dalších věcí. Dobrá učitelka. Ze všech mých učitelek, bezpochyby ta nejlepší. Alespoň jsem si zas o chlup více „sám svého štěstí strůjce“. To jsem si přeci vždycky přál. Jsem tedy sám sobě také kominíkem. Můj děda by ze mě měl jistě radost. Můj děda Karel byl totiž opravdový kominík.

Velký dům, široký dvůr. Zahrada. Dílny, stodoly, chlévy, chmelová věž a k tomu ke všemu navrch ještě i staré obecní kino. To je teď náš nový grunt. Na jednom konci člověk začne, druhý neuhlídá. A tak pořád dokola. Přitom řemeslníka pomocníka, aby pohledal. Jedna, dvě, tak to jde, od desíti k pěti. Děti rostou a čas letí.

Co bude dál? Mívám proto někdy sklony k bědování, „kdepak, že ty loňské sněhy jsou“? Ou. Přesto mi však ve tváři rozkvete úsměv, když vzpomenu na laskavě kritické úvahy Karla Čapka. Už předválečné texty, „Proč obálka nelepí“, kupříkladu. Nebo na druhou stranu třeba idealistickou, naivní píseň Jana Wericha z padesátých let „Ten umí to a ten zas tohle“, která snad upřímně vsadila na radost ze života, obecnou prospěšnost, lidskou uvědomělost-morálku, pracovitost a řemeslnou poctivost. Směju se a trochu přitom mhouřím oči, jako když koušu do kyselé okurky.

Nemyslím, že by se v Čechách v dohledné době s řemesly „blýskalo na lepší časy“. Kdesi, možná, asi. „Devatero řemesel, desátá bída“, můžeme stejně jako dříve říkat i dnes stále s tradičně hořkou příchutí. Možná proto řemeslníkům čím dál tím víc nestojí za to, odvádět svědomitě svoji práci, dobré dílo, nebo vůbec nějakou práci. Bůh suď.

Tak mi to všechno ale nějak nejde dohromady. Vždyť přeci „řemeslo má zlaté dno“! To je snad osvědčená lidová moudrost, známá věc, že držet se řemesla je vždy a v každé době jakási jistota. Nikoli snad nadstandardního, ale dostačujícího až dobrého výdělku. Dobré života bytí. Vždyť drobná řemesla jsou přeci potřebná v každé době!

„Zakopaný pes“ bude patrně v tom „zlatém dně“. Dávno už víme, že „není všechno zlato, co se třpytí“. Přesto, jak slyšíme o zlatě, zvyšuje se nám často tep i tělesná teplota. Někdy se dostaví dokonce „zlatá horečka“. Souvislosti jsou potom toliko nepodstatné. Nebo snad ne? Bojím se, že si tak přestáváme rozumět se svými předky, a přitom že ani dobře nerozumíme sami sobě.

Jako bychom tím velkým krokem v krátkém čase, ze století páry do nového tisíciletí, přetrhli nějakou životně důležitou tepnu. Jakousi „nit trvání“, spojnici naší podstaty existence, tradici. Ztráta tradice je přitom, jako nadobro přijít o svou vlastní rodinu, identitu.

Nemít svůj počátek, neznat svůj konec. Být ztracenec. Kráčet odnikud nikam. „Kam vítr, tam plášť“. Zůstat napospas, sám sobě. „Po nás ať přijde potopa“!

Už dlouho se živím řemeslem a v tomto ohledu „stojím pevně nohama na zemi“. Jsem hrnčíř. Pracuji rukama, vytvářím nádoby z hlíny. Jak obecně známo, není nádoby beze dna. Dobré dno je záruka stability a jistoty, plnosti.

Při práci se hlína nejprve umístí a vycentruje vprostřed hrnčířského kruhu. Klubíčko ze kterého se odvíjí dlouhá nit, lůno středobodu. Po té teprve následuje vytáčení. S vytvářením nádoby se pak obvykle začíná právě ode dna(možno číst též D N A!).

Ono dno ponese všechnu tíhu i váhu odpovědnosti už od samého počátku. Zatímco se jeho spirála roztáčí horizontálně, hmota se tlačí do strany a zůstává při zemi dobře rozložená, spirála těla nádoby míří vzletně vzhůru. Hlína pomalu stoupá, ráda by dosáhla vysoko. Není-li však dno dostatečné výšce, skončí vše dříve nebo později opět na jedné nevalné hromadě. Na dně, mohli bychom říci.

Zlato je vzácný kov, Au, aura ryzí svrchované moci, čistoty, svatosti. Barva slunce a středu. Symbol bohatství, trvalá hodnota. Dobré dno je základ dobrého, zdařilého díla. Je to pevná základna, na kterou se nemusíme bát spoléhat.

Myslím, že nejenom víra a vzdělanost, ale i bohatost a zdraví řemesel jsou bohatstvím a sílou národa, zlatým národním pokladem. Bezpodmínečnou nutností zachování místa i rodu. Nezapomínejme proto, prosím, že právě „řemeslo má zlaté dno“ i když na zlato na jeho dně zrovna nenarazíme.

PS:(možno číst též „život je pes“)Krátce před dokončením tohoto povídání, přišla mi poštou do schránky velká bílá obálka. Psaní od přítele. A na té neofrankované straně přelepená silnou hnědou páskou s přípisem „nelepí!“

JD, Mutějovice, leden 2009 / www.keramikaduchek.wz.cz