Sagar hrou
T. Macek
(24.5.2008)
V dnešních časech, kdy řemeslo je spíše zájmovou činností, než živností přímo obživovou se čímdál častěji setkávám s dotazy, které zabíhají do všemožných zákoutí tohoto oboru. Nejspíš je to tak dobře. Spousta hrnčířú, které jsem znal a obdivoval, když jsem se o tento obor, někdy v minulém tisíciletí ( cca kolem roku léta páně 1989 )prvně zajímal, dnes už skončilo. Pokud neskončilo úplně, tak změnilo radikálně svoji tvorbu, nebo si našlo náhradní zaměstnání a hrnčířinu pasovali na koníčka. Tedy v tom lepším případě, neboť druhá práce, to fakt nezní zrovna libě.
Naštěstí se čas nezastavil a našli se jiní, noví, nadějní a plni nových energií, směrú .... Čas se prostě mění a stejně tak i požadavky na tento, hrnčířský obor. Ti "noví" prostě pochopili, že je potřeba používat i nové věci. Ovšem perspektivně je zkloubit s těmi i prastarými. Konkrétněji bych zmínil třeba používání raku výpalu, pálení v pilinách, v sagaru, použití tery sigilaty, engob či "jen" náletu popela v peci na dřevo a onen paradoxní prodej pomocí digitální fotografie a internetu.
To je jen nepatrná zmínka o tom, co se dnes na keramické scéně děje. Kromě tradičních keramických jarmarkú, jsou hrnčíři i na mezinárodních výstavách. Kromě internetu se prezentují i v časopisech a knihách. Pořádají workshopy.....
Ona vlastnost silikátového zboží, která dokáže přežít šíleně dlouho je opomenuta a naopak je vyzvednut okamžik. Cení se cesta. Cení se naplnění. Mění se hodnota. Tříbí se vkus a vnímání. Oceňuje se terapeutický faktor. Náboj okamžiku, síla energie.
Proto se pokusíme přiblížit něco z mála, co se dá u stávajících autorú vidět a někdy i přímo okusit.
