Stavba pece na dřevo
Neexistuje návod na tu nejlepší možnou variantu. Už proto, že každý autor, má jinou představu o dokonalosti. Každý autor, má i jiné požadavky. Mezi prvotní rozhodnutí jistě patří volba materiálu.
Přinejmenším, stejně důležitým rozhodovacím faktorem, jsou potřeby technického rázu, jako jak velké zboží, budeme chtít pálit, popřípadě, jak často, budeme chtít pálit. Pokud nechceme experimentovat jen s v přírodě dostupnými materiály, ale jde nám spíše o co nejvyšší kvalitu samotného vypalovacího procesu, asi nejvhodnějším materiálem budou pěnošamotové cihly, či bloky. Materiálu, který máme k dispozici, potom můžeme i přizpůsobit rozměry samotné pece. Hlavně v tom smyslu, abychom co nejméně materiál narušovali. Jakmile si zvolíme místo, kde má pec stát, musíme připravit základ. Je potřeba mít, pokud možno, rovnou plochu. Je jedno jestli bude jen z něčeho vyskládána, nebo např. pevně vybetonována. Je dobré počítat s tím, že na povrchu této plochy bude oheň a následně popel. Tím chci upozornit, že čím bude tato plocha čistší, tím snadněji se bude udržovat.
(Pozor, samotný beton nevydrží vysoký žár a ani dobře neizoluje.) Protože nejspíš nedokážeme porušit fyzikální zákony, musíme začít odspodu. Tedy od ohniště. Tady je dobré si uvědomit, že popel je v žáru agresivní a co se týká jeho styku s pěnošamotovým materiálem, nebezpečný. Proto je dobré, alespoň na stěny ohniště použít, jiný materiál. V našem případě jsme zvolili klasické, šamotové cihly.
Neboť na strop ohniště a tedy zároveň i na dno peciště, jsme použili kordieritové podkladové pláty, které jsou také, vůči popelu odolnější, máme ohniště dvě. Jelikož pláty jsou dlouhé 700mm a mohlo by časem nastat riziko jejich prohnutí, tak jsme je uprostřed vypodložili kantkou. Zdí, která vytvořila ony dvě topeniště.
Na protilehlé straně od přikládacích otvorů, je třeba vytvořit štandr. To je místo, kde se oheň poprvé dotýká samotného zboží. Onen průduch, by měl mít přibližně stejný, nebo raději trošku větší průměr, než komín. Potom už pokračujeme ve stavbě samotných stěn pece. Ty se staví, ostatně jako celá pec, na sucho. Pokračuje se na cihly, které tepelně izolují samotné ohniště. Nad přikládacími otvory založíme komín. Dno komínu tvoří, stejně jako dno pece, již zmíněné pláty.
U komínu bychom neměli zapomenout na kontrolní průduch, kterým se kontroluje vnitřek pece u komínu. Jedná se o nejstudenější místo, na kterém zjistíme nejnižší dosaženou teplotu v peci. Také je potřeba udělat dostatečně velké vyústění do komínu z pecního prostoru. Samotný průměr, by neměl být o moc menší, než průměr komínu. Řeší se to opěrným sloupkem uprostřed a překlenutím dalšími cihlami. Onen otvor by ovšem neměl zasahovat výše, než do druhého patra , kladení cihel. Teď už jen nezapomenout udělat kontrolní vstupy na pyrometr a žároměrky. Ten pro pyrometr , se ovšem dá i odvrtat. U větších pecí je lépe mít otvorů víc, pro případ dodatečné kontroly teplot v peci.
Po dostavění konečné velikosti, už zbývá pecní prostor, jen uzavřít. Než ovšem onu pec dozkoušíme a doladíme, tak se nehodí dělat konečné víko, které jsem popsal v jiné kapitole, ale stačí zadělat pomocí cihel, plátů a sibralových rohoží. Nakonec bych ještě připoměl, že samotný komín musí být nejméně o dvě patra cihel vyšší. Lepší je i vyšší. Na jeho další navýšení, ale už není potřeba používat pěnošamotky. Před výpalem si ještě nezapomeňte nachystat něco, čím uzavřete přikládací a komínové otvory. Tedy hlavně pokud uvažujete o redukci. I další stavební vychytávky se dají nechat na další práci s pecí. Mám na mysli třeba stahovací systém. Je dobré mít možnost pec zastřešit. Předejdete tím nepříjemné zkušenosti, kterou je smočení deštěm rozpálené pece. Mne to postihlo při cca 1200 C a nestálo to za nic 🙁 . Přeji dobrý tah.
